O klášteře
Kostel svatého Jakuba Většího (též Staršího) a klášter minoritů se rozkládá naproti východu z Ungeltu v ulici Malé Štupartské a Jakubské. Založen byl Václavem I. v roce 1232, a to zřejmě v souvislosti se zřízením Starého Města pražského. Chrám i klášter patří k nejzajímavějším památkám historické Prahy. Snoubí se zde architektonické styly od gotiky až po vrcholné baroko. Toto magické místo bylo vyjma edukativní a hudební činnost pro veřejnost uzavřeno. V roce 1319 začal Jan Lucemburský stavět protáhlou bazilikální trojlodní stavbu s dlouhým a vysokým kněžištěm a se dvěma průčelními věžemi. Tento gotický chrám dokončil až Karel IV. v roce 1374. Vrchol klenby tehdy dosahoval téměř 30 m a po kostele sv. Víta a Panny Marie Sněžné byl nejdelším chrámem v Praze. Stal se místem slavnostních obřadů, ale i pohřbů panovníků. V roce 1311 se zde konala svatební hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, okolo roku 1337 pak svatební hostina Jana Lucemburského s francouzskou princeznou Beatricií. Později zde působil i Karel IV., který odtud, jako markrabě moravský, vydal svá privilegia Pražanům. V roce 1378 zde bylo vystaveno na nádherném katafalku obklopeném pěti stovkami svící tělo Karla IV. a v roce 1577 zde byl dočasně pohřben císař Maxmilián II. Po požáru roku 1689 byla provedena barokní úprava kostela.
Na kruchtě se nacházejí varhany z roku 1705. Chrám sv. Jakuba je v současnosti též proslavený jako koncertní prostora, kde se pořádají varhanní koncerty. Ke kostelu sv. Jakuba se váží různé pověsti: soška Panny Marie na hlavním oltáři bývala považována za zázračnou. Proto byla uctívána a ověšována dary. Jednou se zloděj nechal zamknout v kostele, aby dary mohl ukrást. Když chtěl vzít šňůru s dukáty, ruka sochy ho pevně uchopila a držela až do rána, kdy byl nalezen na místě činu. Představený kláštera se ptal sochy, zda mu má být ruka useknuta. Na tuto otázku socha ihned ruku uvolnila a skutečně mu pak byla useknuta a dodnes zčernalá visí na řetízku v kostele. Zloděj byl žalářován a pak si vyprosil, aby směl v klášteře sloužit jako nejnižší služebník.
Další pověst se váže k Vratislavu Václavu z Mitrovic. Tomu se zdálo, že ve snu umřel a opět obživnul. Proto si vymínil, aby mu po smrti bylo srdce probodnuto jehlou. To však lazebník, který ho miloval, nedokázal. Když hraběte pochovávali, byl však jen zdánlivě mrtev a v hrobce skutečně obživnul. Marně víkem rakve tloukl do náhrobního kamene. Když se to dozvěděli mniši a náhrobní kámen odstranili, našli vedle rakve ležet mrtvé tělo hraběte s tváří, v níž se zračila hrůza.
Dne 20. března 1974 propůjčil papež Pavel VI. staroměstskému chrámu svatého Jakuba Většího (též Staršího) jako druhému čestný titul Bazilika menší.
HORTUS ANGELICUS ZAHRADA
Je rok 1360 a na dvoře Karla IV. v Praze žije, kromě jiných, též jeho osobní lékárník neboli císařský apatykář, Angelo z Florencie. Těžiště tehdejšího léčení nejrůznějších neduhů spočívá v léčivých bylinách. Angelo z Florencie je velkým znalcem bylin a Karel IV. (1316-1378) pro něj vytváří podmínky k jejich pěstování. Oba pojali svůj záměr velmi velkorysým způsobem a z původní ideji vytvořit bylinkovou zahrádku vznikla docela rozsáhlá zahrada, která měla spíše charakter botanické zahrady. Karel IV. přidělil zahradě pozemek o výměře více, než 1 ha a „nadal jej znamenitými výsadami“. Založil proto nadaci, která zajišťovala její financování. Zahrada nesla po svém zakladateli jméno Hortus Angelicus - Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě. Rozkládala se uvnitř hradeb Nového Města pražského a zabírala jednu čtvrtinu bloku mezi dnešním Václavským náměstím a ulicí Politických vězňů, dříve ulice Bredovské. Karel IV. zahradu často navštěvoval a rád v ní pobýval, byla to přírodní oáza v bezpečí hradeb.
Byliny, které se v Andělské zahradě pěstovaly korespondovaly svými léčivými účinky se známými zdravotními problémy Karla IV. Uctíváme tuto tradici prostřednictvím výjimečných a originálních produktů v kolekci Eternal by Helena.
SVATOJAKUBSKÉ VARHANY
Unikátní varhany s největším počtem píšťal v Česku obdivují milovníci hudby z celého světa a v rámci mezinárodního varhanního festivalu na ně hrají špičkoví varhaníci. Překrásná vyřezávaná varhanní skříň z roku 1705 je dílem známého českého varhanáře Abrahama Starka z Lokte. Samotné varhany prošly během staletí několika úpravami. Ke zcela zásadní přestavbě došlo v roce 1941 podle návrhu B. A. Wiedermanna. Vznikl tak velký romatický nástroj. Poslední rozsáhlou přestavbu provedl v letech 1981-82 závod Varhany Krnov, kdy varhany získaly současnou podobu, a to 4 manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal, a umožňují interpretovat varhanní dílo všech stylových období.
Pověsti
Ke kostelu sv. Jakuba se váží různé pověsti. Soška Panny Marie na hlavním oltáři bývala považována za zázračnou, proto ji lidé z širokého okolí uctívali a byla také ověnčena dary věřících. Tím se stala přitažlivou pro zloděje a jednoho dne se dokonce jakýsi zloděj nechal zamknout v kostele, aby tyto dary mohl ukrást. Když ovšem chtěl vzít šňůru s dukáty, ruka sochy jej pevně uchopila za ruku a držela až do rána, kdy byl nalezen na místě činu. Představený kláštera se ptal sochy, zda mu má být ruka zloděje useknuta. Na tuto otázku socha ihned ruku uvolnila. Zloději byla nakonec ruka posléze skutečně useknuta. Dodnes zčernalá visí na řetízku v kostele. Zloděj byl navíc potrestán žalářem a později si vyprosil, aby směl v klášteře sloužit jako ten nejnižší služebník.
Když hraběte pochovávali, byl však jen zdánlivě mrtev a v hrobce skutečně obživnul. Marně víkem rakve tloukl do náhrobního kamene. Když mniši náhrobní kámen odstranili, našli vedle rakve ležet mrtvé tělo hraběte s tváří, v níž se zračila hrůza.
Další pověst se váže k Vratislavu Václavu z Mitrovic. Příběh plný hrůzy začal tím, že se hraběti jednou zdálo, že ve snu umřel a v hrobě opět obživnul. Proto si vymínil, aby mu po smrti bylo srdce probodnuto jehlou. To však lazebník, který jej miloval, nedokázal.